Jdi na obsah Jdi na menu
 


Terorismus tehdy a teď

10. 5. 2016

Terorismus: Tehdy a teď

 

Rok 2016 je rokem stého výročí irského Velikonočního povstání. Během roku se budu snažit vrátit k některým poučením z boje Irska za svobodu.

 

 Bomby explodují v podzemní dráze. Oběťmi jsou obyčejní lidé, kteří se ocitli na špatném místě ve špatnou dobu. Následuje pobouření: vypátrejte pachatele! Lidé, kteří odpálili bomby, jsou nestvůry a nelidští fanatici, hřímající na představitele moci.

 

Jenže není rok 2016, je rok 1883 a probíhá „dynamitová válka“, již vedou hlavně irsko-američtí členové Fenianů proti anglické okupaci Irska. Fenianské bratrstvo bylo založeno v roce 1848. „Válka“ zasáhla podzemní dráhu, nádraží, radnice, veřejná náměstí a továrny v Londýně, Manchesteru a Liverpoolu. Válka trvala čtyři roky, a ve světle dnešních teroristických útoků na Středním východě a v Evropě je poučným porovnáním.

 

V jedné úrovni neexistuje podobnost. „Dynamitová válka“ zabila a zranila hodně málo lidí, zatímco teroristické útoky a bomby v Turecku, Iráku, Sýrii, Egyptě, Francii a Belgii jich povraždily stovky a zranily tisíce. Také se těžko dají srovnat fenianští John Devoy a Patrick Tynan s někým podobným Abu-Bakr al-Baghdadimu a Abu Muslimm al-Turkmanimu.z Islámského státu.

 

Přesto tu je historické poučení, a my je ke svému vlastnímu nebezpečí ignorujeme. Terorismus je složité téma k debatě, protože cokoli jiného než pobouření se zdá být omlouváním nevyslovitelně ohavných činů. A máme-li ještě vážně hledat řešení, vyžaduje to ptát se „proč“, i když budou odpovědi nepříjemné.

 

Určitě existují jednoduchá řešení: okupovat muslimské komunity a mučit podezřelé, které jsme zatkli. Poslat ještě více dronů ke kobercovému bombardování těch bastardů, a bude-li to nutné, poslat tam námořní pěchotu. Ale to je přesně to, co děláme posledních třicet let, a je tu (snad) někdo, kdo by vážně tvrdil, že teď je to lepší než v roce 1981?

 

Umlčela terorismus invaze do Afghánistánu? O jedno a půl desetiletí později jsme stále ve válce v té ubohé zaostalé zemi, a terorismus, jaký jsme zakusili 11. září, se rozlil do Madridu, Paříže, Bejrútu, Ankary, Káhiry, Bruselu, Damašku, Bagdádu i do dalších měst. Zaseli jsme vítr v Somálsku, Iráku, Libyi, Jemenu a Sýrii. Čekali jsme něco menšího než smršť?

 

Zesnulý Chalmers Johnson v knize „Zpětný ráz“ (Blowback) zaznamenal odrazy americké zahraniční politiky. Zvedli jsme Mudžahediny v Afghánistánu, abychom porazili Rusy, a pomohli jsme stvořit Usámu bin Ladina. Spojujeme se se Saúdskou Arábií, zemí, jež dodala většinu lidí, kteří vletěli letadly do Dvojčat a do Pentagonu, jejíž reakcionářská nálepka islámu pomohla vytvořit po světě armádu džihádistů.

 

To, že záplava uprchlíků vedla do Evropy, je plán intervencí v Somálsku, Jemenu, Iráku, Sýrii, Afghánistánu a Libyi. V případě Libye jsme vytvořili zkrachovalý stát, jehož masivní zásoby zbraní přinesly úspěch v destabilizaci významné části střední Afriky.

 

Povaha americké zahraniční politiky - i zahraniční politiky některých jejích spojenců - je, kde musí začít rozhovory o tom, co dělat s terorismem. Není to o tom jak omluvit terorismus, ale o snaze pochopit, z čeho vzniká, místo hraní nekonečné - a nakonec marné – hry na zničení krtka.

 

Pro lidi jako Donald Trump a Ted Cruz je odpověď jednoduchá: terroristé jsou zlí Muslimové (ačkoli někdy stačí jen být Muslim). Ale kolik našich předáků se zeptá: „Proč to dělají?“ a má skutečně zájem o odpověď? Hillary Clintonová říká, že si nemyslí, že bychom měli mučit lidi, ale je plně pro to, abychom se sakra bombardovali a svrhli jejich vlády. Bernie Sanders je mnohem citlivější, ale i on hlasoval pro Jugoslávkou válku, jež spustila pochod NATO na východ a vedla k současné krizi na Ukrajině.

 

Terorismus není věc, proti níž můžete vést válku, je to taktika, používaná slabšími proti silnějším. Nemůžete-li porazit něčí armády, můžete vždycky vyhazovat do povětří jeho občany. Zkrátka použít vojenskou sílu v reakci na terorismus je nejúčinnější způsob, jak rekrutovat nové teroristy. Nálety bezpilotními letouny, drony, jsou údajně „chirurgické“ zbraně, jež zabijí jen zlé hochy. Ale jak zjistil Úřad investigativní žurnalistiky ( Bureau of Investigative Journalism ), drony zabily tisíce civilistů. Každý z těch civilistů má rodinu, a každý z oné rodiny (klanu, kmene atd.) je teď potenciálním rekrutem. Válka bezpilotními letouny je dokonalým příkladem Johnsonova „zpětného rázu“.

 

Terorismus samozřejmě vyvolává vlastní „zpětné rázy“. „Dynamitová válka“ nezpůsobila Britům velkou škodu, ale pro Iry byla politickou katastrofou. Angličané ji použili - spolu s nechvalně známými vraždami vedoucích tajemníků koloniální správy ve Phoenix Parku roku 1882- ke schválení „Zákona o trvalém nátlaku“ (Perpetual Coercion Act) a k uvěznění stovek irských aktivistů. Ztráta těchto předáků vážně poškodila snahy Zemské ligy o zastavení vlny soudního vystěhovávání nájemných rolníků, jež následovala po neúrodě z let 1878-79.

 

Tato vystěhování vyvolala svůj vlastní „zpětný ráz“. Desetitisíce Irů byly nuceny emigrovat do Ameriky, přinášejíce s sebou silný vztek na anglické statkáře a koloniální úřady. Takový vztek živil hněv, jenž pořád mělo hodně irských Ameri čanů vůči Britům a jenž vedl k oživení Fenianů a zahájení „dynamitové války“. Byly to staré dobré americké znalosti, co vyrábělo bomby, jež zasahovaly cíle v Anglii.

 

„Válka“ byla vlastně podobná současné vlně terorismu, přinejmenším v koncepci. Většina bomb, spíše než aby šla po anglických ozbrojených silách, byla položena na veřejných místech, se zřetelnou myšlenkou terorizovat běžný život. Plánem bylo přenést násilí koloniální okupace do domovské země. To skutečně vyděsilo lidi, včetně mnoha Angličanů, kteří předtím irskou věc podporovali, a obrátilo ty, kteří byli vůči odpůrcům Irska neteční. Hnutí za domácí vládu (Home Rule movement) to vykolejilo na několik desetiletí.

 

Koloniální úřady reagovaly ještě větší represí, většinou stejně jako by reagovali dnešní kandidáti na Bílý dům, kdyby dostali šanci. Ale ačkoli „dynamitová válka“ byla špatně koncipovaná a kontraproduktivní, byla reflexí na základní nespravedlnost kolonialismu. Islámský stát je opravdová zrůdnost, ale odráží stovky let evropské a americké manipulace se zdroji a politikou Středního východu. Když Británie a Francie rozdělily v roce 1916 podle svého Střední východ - úmyslně stavíce na etnické, kmenové a náboženské nestabilitě - skutečně si myslely, že nikdy nepřijde den zúčtování?

 

Na Středním východě jsou stvůry, ale my jsme je pomáhali stvořit. Je otázkou, zda je umíme zastavit…

 

Už bychom měli vědět, že více bomb a vojáků udělá přesný opak. Skutečně se vypořádat s terorismem bude vyžadovat zásadní přezkoumání zahraniční politiky USA. To musí začít zpochybněním myšlenky, že všechno kolem této země je to „nejlepší“, ideologie „americké výjimečnosti“, jež tvoří základ tolika z naší strategické politiky.

 

Ona myšlenka „výjimečnosti“ nám dává právo zasahovat do vnitřních záležitostí jiných zemí, podkopávat jejich politické struktury, a, je-li nutno, usilovat o změnu režimu.

 

Hlásáme „demokracii“ Kubě, Číně a Rusku, ale zároveň se dokonale shodujeme se saúdskou Arábií a dalšími autokratickými monarchiemi, jež tvoří Radu pro spolupráci v Zálivu. Lidé tenhle rozpor zaznamenávají a vcelku logicky soudí, že to je pokrytectví a má to víc co dělat s našimi „zájmy“ než s nějakým závazkem vůči právu lidí zvolit si, jak chtějí naložit s vlastním životem.

 

V každém případě náš vlastní politický systém stále více vypadá jako nějaká bizardní karikatura demokracie, kde prezidentští kandidáti lehkovážně navrhují ignorovat ústavu a porušovat mezinárodní právo a kde hrstka miliardářů může ovládat veřejný prostor.

 

Jsme nejsilnější ekonomickou a vojenskou silou na planetě, takže svrhnout vládu nebo zadusit její ekonomiku není až tak těžké. Přinejmenším krátkodobě. Ale svět je zkrátka příliš složitý na to, aby zapadal do jednoho modelu vlády nebo světonázoru, a lidé se dříve či později odmítnou dělat to, co po nich chceme.

 

Jak zareagujeme na ten odpor je něco, co musíme prověřit. Bude-li odpovědí síla, těžko si můžeme stěžovat, když se staneme terčem „asymetrického násilí - terorismu.

 

Lidé, kteří kladou bomby, musí být pochytáni a potrestáni, ale tím celý problém neskončí. Irové, kteří zavraždili koloniální tajemníky ve Phoenix Parku (atentát ze 6. května 1882; byli zabiti tajemník V. Británie pro Irsko a jeho zástupce), byli pochytáni a potrestáni; to ale neudělalo z Irska klidné místo ani neukončilo irský odpor vůči anglické okupaci. Ta byla vyřešena až když Britové konečně zjistili, že už nemohou určovat dějiny jiné země. My musíme udělat totéž. A bude to chtít rozhovor, jaký jsme ještě nevedli. Je čas začít.  

 

Conn Hallinan, Dispatches From The Edge